Alena (45): Můj talíř zůstával plný

Bála jsem se nejistoty a soucitu

Přesně v takové situaci jsem byla, když jsem si objevila bulku na prsu. Takhle u mě začala rakovina, která můj život blížící se splněnému snu převrátila naruby. Ze sebevědomé marketingové manažerky a všezvládající mámy jsem se najednou změnila v uzlíček nervů. Nebála jsem se vypadávání vlasů ani odstranění prsou. S manželem jsme spolu už toho zažili hodně „v dobrém i ve zlém" a ujišťoval mě, že tělo pro něj není důležité. Co mě trápilo, byla obava z bolesti, nejistota a to, jak se na mě začnou lidé soucitně dívat a opatrně se mě vyptávat. Rozhodla jsem se ale postavit se všemu čelem.

„Za maminku, za tatínka..."

Chemoterapie a vlastně celý psychický tlak znamená hrozný zásah do těla. Na stres jsem v životě vždycky reagovala tak, že jsem neměla chuť k jídlu. Po jeho překonání jsem proto s postavou modelky mohla říct, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tentokrát to ale bylo jiné. Kvůli léčbě jsem mi bylo špatně od žaludku, měla jsem nevolnosti, a také se mi změnily chutě, někdy jsem neměla chuť vůbec na nic. Na mém talíři zůstávalo stále více a více jídla, které jsem nebyla schopná sníst. Cítila jsem se stále slabší a věděla jsem, že je potřeba do sebe dostat více živin. Připadala jsem si jako když byly děti malé a říkala jsem jim „za tatínka", „za maminku" a „za medvídka".

Musela jsem najít jinou variantu

Neměla jsem pocit, že bych měla hlad a mému tělu něco chybělo, váha ale ukazovala něco jiného. Doktorka mě navíc upozornila, že podvýživa může být velký problém pro úspěšný průchod všemi cykly léčby. Doporučila mi proto nutriční podporu. Tou se pro mě staly nutriční nápoje k popíjení. Vyzkoušela jsem několik značek, až jsem objevila (a zůstala) u Prosure, který je přímo určený pro lidi s rakovinou. Nemám moc ráda sladké, proto jsem se bála, že se na výživu v lahvičce nebudu moci za chvilku ani podívat. Nicméně nápoje mi nepřišly sladké tak, jak jsem se obávala. A když jsem střídala příchutě, nevadily mi. Pomalu se mi začala vracet síla a s tím se znovu objevila i chuť k jídlu. Proto jsem je potom pila už jen jako doplněk ke svačině.

Sklenice zůstává poloplná

Vždycky vidím sklenici poloplnou, proto si říkám, že si zase musím vzít z toho špatného i něco dobré. Pro mě to je zjištění, že mám skvělého manžela a děti, na které můžu být pyšná. Snažila jsem se je chránit a nedávat najevo, jak moc se bojím a je mi zle. Ale byla to chyba. Děti jsou hodně vnímavé a ve chvíli, kdy jsme o všem začali mluvit přímo, moc se mi (a i jim) ulevilo. Také jsem si uvědomila, že je důležité nechat ostatní, aby se o vás občas postarali. Moje máma mi začala vařit podle různých receptů s Prosure, a když už mi bylo lépe a nehrozilo, že si navždy znechutím moje oblíbená jídla, začala vozit i ta. Může se zdát, že výživa je při rakovině to poslední. Opak je ale pravdou. Díky podpoře a správné stravě jsem měla dost síly a energii na boj s následky chemoterapie.